Úvod

 

V první polovině osmdesátých let bylo v Polsku u SZD rozhodnuto a vývoji nového větroně standardní třídy, který se měl stát nástupcem Jantarů Standard. Konstrukční tým vedl ing. Tadeusz Łabuć a jejich cílem bylo vytvořit konstrukci, která by v ničem nezaostávala za tehdejší konkurencí. To se nakonec povedlo, ale cesta ke konečnému výsledku nebyla přímočará. Klíčem k úspěchu jsou samozřejmě vlastnosti křídla. Půdorys nově navrženého křídla byl kompromisem mezi aerodynamicky ideálním eliptickým křídlem a technologickými možnostmi sériové výroby. Vzniklo tak srpovité křídlo s rovnou odtokovou hranou a náběžnou hranou, která byla zhruba do dvou třetin rozpětí rovná s mírným šípem a ke koncům pak plynule přecházela do tvaru eliptického. Rovněž profil křídla byl podle dodaných požadavků specielně navržen pro SZD-55 na Varšavské polytechnice. Formulace vstupních požadavků na vlastnosti nového profilu NN-17 však mezi některými členy konstrukčního týmu vzbuzovaly určité pochybnosti, a proto bylo rozhodnuto o stavbě pokusného křídla s novým profilem, které bylo testováno na větroni Jantar Standard. Pokusný Jantar Standard pak prošel v reálu porovnávacími zkouškami s klasickým Jantarem Standard s křídlem s profilem NN-8. Nový profil zklamal po všech stránkách a musel projít dalším vývojem než z něj byl modifikován NN-27.

Avia BH-21 představovala ve své době symbol československého leteckého průmyslu. I když byla v podstatě krokem zpět oproti dolnoplošným „boskám“, stala se první spolehlivou prvoliniovou stíhačkou čs. letectva, jehož páteř tvořila až do začátku třicátých let. Díky Avii BH-21 navíc naši piloti dostali možnost nácviku vysoké akrobacie u bojových jednotek. Mezi nejlepší piloty BH-21 patřil škpt. Malkovský, který akrobatickými ukázkami na svém červeně zbarveném letounu proslavil naše letectvo na mnoha leteckých dnech doma i v zahraničí.

Německá firma Rolladen Schneider sídlila ve městě Egelsbach poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Firma plachtařského nadšence Waltera Schneidera původně vyráběla okna a okenice. Po spojení W. Schneidera s konstruktérem Wolfem Lemke byla v roce 1967 firma přejmenována nejprve na Segelflugzeugbau Schneider OHG a později na definitivní Rolladen-Schneider Flugzeugbau GmbH. Stala se úspěšným výrobcem kompozitových větroňů a po sériově vyráběných typech LS-1 a LS-3 přišla koncem sedmdesátých let řada na novou konstrukci LS-4.

V roce 1962 založil v městečku Schlattstall, které leží jihovýchodně od Stuttgartu, konstruktér Eugene Hänle se svou manželkou Ursulou společný podnik Glasflügel Segelflugzeubau GmbH. Firma prorazila hned v následujícím roce se svou konstrukcí Libelle a pod vedením E. Hänla pak vyrobila stovky laminátových větroňů několika typů. V květnu 1975 donutily finanční problémy E. Hänla k uzší spolupráci s firmou Schempp-Hirth, který v roce 1979 vyústil v oficiální přejmenování firmy na Glasflügel Segelflugzeugbau Holighaus & Hillenbrand GmbH & Co. KG. Patrně k tomu přispělo také úmrtí Eugena Hänla, který zahynul 21.9.1975 při letecké nehodě. Firma Glassflügel oficiálně zanikla v roce 1982, ale výraznou stopu zanechala také v naší letecké výrobě, neboť česká firma HpH zakoupila práva na výrobu posledního typu Glasflügel 304, který se v Kutné Hoře od roku 1997 nejen vyrábí, ale navíc také dále vyvíjí.

Konstrukce soutěžního větroně PIK-20 byla navržena jako reakce na pozměněné podmínky pro standardní třídu FAI poté, co byla pro tuto kategorii připuštěna vodní přítěž, zatahovací podvozek a vztlaková klapka spojená s aerodynamickou brzdou. Projekt vypracovali v leteckém oddělení helsinské university (zkratka PIK byla odvozena od Polyteknikkojen Ilmailukerho – univerzitní aeroklub) konstruktéři Pekka Tammi, Hannu Korhonen a Markku Hiedanpää. Prototyp byl postaven ve firmě Molino Oy a zalétán 10.10.1973. Následující rok již startoval na plachtařském mistrovství světa v australské Waikerii, kde s ním Raimo Nurminen skončil na třináctém místě. Sériová výroba byla poté zavedena u firmy Eiri Avion v závodě v Jämijärvi.

Francouzský elektroinženýr Henri Mignet se narodil 19.10.1893 v Charente-Maritime. Jeho zálibou však bylo letectví a v povědomí veřejnosti je zapsán jako amatérský letecký konstruktér. Již před první světovou válkou si jako student dopisoval s bratrerm slavného průkopníka létání Otty Lilienthala Gustavem. V roce 1912 také staví svůj první kluzák inspirovaný právě Lilienthalovými konstrukcemi. Během války sloužil ve francouzské armádě jako radiooperátor, takže k dalším leteckým pokusům se vrací až po válce. Od roku 1920 vytrvale experimentuje s letadly různých provedení (typ HM-7 byl dokonce vrtulník), ale úspěch se nedostavuje. Svůj první motorový letoun později sám okomentoval slovy: "Všechny součásti fungovaly, ale ne dohromady..."

Airbus A310 je širokotrupé dopravní letadlo pro střední a dlouhé tratě, jehož konstrukce vychází z předchozího typu A300. Mezi lety 1982 a 2007 bylo vyrobeno 255 kusů A310 a čtyři z nich se zapsaly i do historie Československých (resp. Českých), aerolinií. Po roce 1989 byly prvními západními letouny, létajícími u ČSA a od roku 1994 také jedinými dálkovými letadly ve flotile.

Označení ASW-24 se poprvé objevilo u firmy Alexander Schleicher GmbH v roce 1985. I když větroň s tímto označením nesl výrobní číslo 24000, jednalo se ve skutečnosti o upravený ASW-20, který byl opatřen křídlem bez vztlakové klapky. Na novém větroni standardní třídy ale Gerhard Waibel dále pracoval, takže konečná podoba se od onoho upraveného ASW-20 značně lišila. Za první prototyp ASW-24 tak lze považovat až větroň, který byl zalétán 14.12.1987.

Dvoumístný větroň navrhl Rudolf Kaiser jako pokračovatele svých předchozích typů Ka-2 a K-7. Prototyp byl zalétán v červenci 1966 a v následujících letech 1966 až 1980 bylo pak vyrobeno u firmy Alexander Schleicher 617 kusů. Dalších asi 80 licenčních ASK-13 bylo vyrobeno do roku 1992 v německém Oerlinghausenu firmou Jubi GmbH. V prodeji byla také stavebnice ASK-13 pro amatérské stavitele. V současné době je tento větroň stále používán k základnímu plachtařskému výcviku.

doplněn technický popis