Hlavní menu


Nacházíte se zde: Úvodní stranaOsobnostiJosef František

Josef František

Josef František

Mládí Josefa Františka a jeho letecké začátky

Josef František se narodil 7. října 1914 na Hané, v Otaslavicích u Prostějova, v rodině truhláře a karosáře (podle některých zdrojů byl kolářem) Josefa Františka a jeho ženy Alžběty. Později se vyučil zámečníkem, avšak nikdy se jím nestal a v roce 1934 se dobrovolně přihlásil k vojenskému letectvu. V létech 1934–1936 prodělal Školu pro odborný dorost letectva ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. 17. srpna 1936 byl přidělen k 2. leteckému pluku v Olomouci. Zde pilotoval letouny Letov Š-328 a Aero A-11 u 5. pozorovací letky. Již tehdy neoplýval kázní a až pod dlouhé době byl povýšen na svobodníka. Tou dobou se ve Františkovi začalo projevovat nadání pro stíhání. Proto se zúčastnil mezi 14. a 30 červnem 1938 stíhacího kursu u 4. stíhacího pluku. Poté byl přidělen k 40. stíhací letce v Praze-Kbelích. Tam létal na standardní Avii B-534 a jeho velitel V. Hofman ho velmi chválil. Vždyť byl také jeho nejlepším stíhačem! Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 byla 40. stíhací letka přesunuta na letiště Horní Měcholupy u Prahy, odkud střežila vzdušný prostor nad Prahou. Odsud také 27. září došlo k prvnímu „bojovému“ letu Františka. Po vyhlášení poplachu vzlétl ve tříčlenném roji proti průzkumnému Dornieru Do-17P. Ten však ihned jakmile Avie spatřil začal rychle stoupat a zvýšil rychlost a pomalé Avie B-534 mu nestačily.

Útěk do Polska

Pak přišel osudný 15. březen 1939. Josef František patřil k prvním, kteří se rozhodli ilegálně opustit vlast a bojovat v řadách cizích letectev proti fašistickému Německu. Ačkoli některé ze zdrojů tvrdí, že již 15. března František na své Avii uletěl do Polska a cestou ostřeloval postupující německé tanky a automobily, vlast opustil až 13.6. 1939 (známe dokonce přesný časový údaj – 11.22) a ve dnech od 22. června do 17. července bydlel spolu a dalšími uprchlíky z Československa v táboře v Malých Bronowicích nedaleko Krakova. V té době podepsal – stejně jako jeho kamarádi – prohlášení o vstupu do francouzské cizinecké legie. Asi po týdenním pobytu v soustřeďovacím táboře v Malých Bronowicích odjel v noci z 26. na 27. července s kamarády do Gdyně, odkud měl odplout švédským parníkem Castelholm do Francie. Těsně před odjezdem však na přístavní molo přišel tehdejší plukovník Svoboda v doprovodu zástupců polského vojenského letectva a tlumočil naloďujícímu se transportu výzvu ke vstupu do polského letectva. František se spolu s dalšími dvanácti kamarády rozhodl zůstat v Polsku. Zůstal tak s Poláky. Navždy. Po vyřízení stručných formalit odjel ještě téže noci do letecké školy v Deblině. Po příjezdu se skupině československých letců dostalo skvělého přijetí, byli zařazeni jako civilní instruktoři vojenského letectva (což byla polská zvláštnost) u Eskadry Szkolnej Obserwatorów, která patřila pod zdejší Centrum Wyszkolenia Oficerów Lotnictwa Nr.1. František zde létal na zastaralých strojích Potez XXV, PWS 26, Bréguet XIX, RWD-8, RWD-14 Czapla a dalších a prožil tu několik klidných týdnů – prakticky měsíc – do vypuknutí války. Druhého září se spolu s desítkami dalších letců stal svědkem, jak 88 bombardérů Heinkel He-111 zničilo největší polskou základnu. Podle výpovědi kapitána Jana Hryniewicze, jednoho z polských pamětníků, se František zúčastnil záchranných prací po náletu, jmenovitě pomáhal při vyprošťování těžce raněného legendárního polského letce Jerzyho Bajama. Po náletu na Deblin následovala evakuace letuschopného parku na polní letiště a ústup směrem k rumunským hranicím. Během tohoto ústupu došlo k odloučení Františka a jeho tří kamarádů, Viléma Košaře, Matěje Pavloviče a Josefa Balejky, od ostatních československých letců, kteří se dostali na území o několik dní později obsazené Sovětskou armádou. Podle výpovědi Josefa Balejky byla skupina zmíněných letců přidělena k brigádě generála Strzeminského. Zde působili jako piloti průzkumné letky, jíž velel poručík Osuchowski. Zúčastnili se několik náletů, při nichž 19. září objevili a napadli německé tankové seskupení pomocí ručně shazovaných granátů a příštího dne postupující kolonu. Za tento čin byli všichni čtyři vyznamenáni polským válečným křížem. 22. září dostávají příkaz k ústupu do Rumunska.

Cesta vede přes Rumunsko

První kontakt s Rumunskem proběhl v pátek 22. září, kdy on i jeho kamarádi přistáli v Ispas. Odtud je poslali do Černovic, kde ještě ten den přistáli na civilním letišti. Tam doplnili palivo a druhý den pokračovali v letu na jih. Přistáli na vojenském letišti v Jasech, kde byli přátelsky uvítáni a jednu noc tam přespali a po natankování 24. září opět startovali, tentokrát již do Bukureště. Odpoledne přistáli na letišti Pipera, odkud byl do Bukurešti kousek. Jakmile se však objevili na letišti, přispěchala k nim stráž s puškami a žádala doklady. „Pánové jsou z Polska?“ „Ano.“ „Tak prosím, kdybychom vás směli obtěžovat…“ Zeptal se zdvořilý důstojník doprovázený dvěma muži na stráži. Co jim zbývalo, než připustit, aby jim tito pánové dělali společnost. Naložili je do auta a odvezli do internačního tábora. Stále neměli do Bukurešti daleko, ale dělil je od ní i ostnatý drát. Poslali je do oprýskaného baráku a tam se všichni čtyři natáhli na slamníky. Kolem nich byla dokonalá uprchlická bída – byli v lágru … Bylo to trochu překvapivé zakončení jejich cesty, ale koneckonců, co jiného čeká utečence z poražené země než internační tábor? Naštěstí se jim již 26. září podařilo uprchnout a v Bukurešti si opatřili potřebné dokumenty a mohli byli připraveni odjet do Francie

Konečně Francie!

Loď, která odvážela čtveřici československých letců do Francie, se jmenovala Dacia a vyplula z Constanty 3. října 1939 v 0.15. Po pěti dnech plavby Středozemním mořem dorazili do Francie. „Dovolená“ na moři končí, z podivných turistů z malé neznámé země, za kterou se nikomu nechtělo umírat, budou zanedlouho opět vojáci. Půjdou do vřavy světa a tři z nich v ní zůstanou. Když vstoupili na francouzskou půdu, tak na to ani jeden z nich nepomyslel. Sice měli ještě před očima polskou porážku, ale teď jsou ve Francii. A v takové velmoci se nic takového nemůže opakovat! V noci 21. října odjeli z Marseille do Paříže, kde se měli hlásit na polském konzulátu. Oni však byli Čechoslováci, a tak se 30. října rozhodli, že půjdou na československý konzulát, kde je přidělí do některé československé letecké jednotky. Tam se však setkali s důstojníkem, který nepochopil, že bojovali v Polsku a poté se do Francie dostávali strastiplnou cestou. Proto jim nadával, kde že se to flákali. Po krátkém rozhovoru s Františkem, během kterého nechybělo několik ostrých slov, byla zavolána vojenská policie, aby je zatkla. Naši hrdionové ale měli v průkazech uvedeno, že jsou vojáci polské armády a československý důstojník je tedy nemůže dát zatknout, to dá rozum. František se tak vrátil se k Polákům. Znal je a rozuměl si s nimi. Oblíbil si je. Už nikdy se pak nepokoušel přestoupit do československé jednotky, ačkoli by to určitě učinil nesmírně rád, neboť se mu silně stýskalo. Ale měl především mentalitu prostého vojáka a věděl, že „nahoře“ to má rozlitý. Dalo se to spravit, později, když se stal esem určitě. Jenže František neměl ve zvyku trhat svazky, které se vytvořily. Bojoval a žil s Poláky. Znali ho a rozuměli mu. Oblíbili si ho a měli ho rádi. Byl jejich. V Le Bourget zůstali všichni čtyři do 3. února, kdy byli převeleni do Lyonu. Tam byli přeškoleni na francouzské stíhačky a 4. března rozděleni: Četař Pavlovič byl odvelen do Toulose, Josef Balejka na základnu Cazaux u Bordeaux, František a Košař dostali rozkaz k odletu na frontu. Co se týče bojové činnosti ve Francii, se jednotlivé prameny značně rozcházejí. První zdroj uvádí, že během tří týdnů sestřelil 10 letounů, zejména při letech nad Belgii. Jeho tehdejší kamarád Josef Balejka uváděl počet nižší, a to 9 jistých a 2 nepotvrzené sestřely, které mu František ukazoval ve svém zápisníku letů. Jeho další spolubojovník, Witold Lukocievski, tvrdil, že v zápisníku měl sedm sestřelů a několik poškozených německých strojů. Známa není ani jednotka u které sloužil, je však možné, že se na frontu ani nedostal a na leteckých základnách Lyon-Bron a Clermont-Ferrand zalétával letouny po opravách, neboť žádné francouzské archivní dokumenty neuvádějí Františka jako autora ani jediného sestřelu. Nelze však také vyloučit, že by létal pod změněným jménem, aby svou rodinu v Otaslavicích ochránil před persekucí gestapem.

V Anglii

Do Anglie všichni čtyři dorazili 21. června, a to do přístavu Falmouth. Shodou okolností to bylo rok poté, co se poprvé setkali v Krakově. Ach jak byl ten rok dlouhý! A divoký až k neuvěření. Za celý život neprožil nikdo z nich tolik, co během jediného roku. Dvě porážky, obě tak katastrofální, že bylo těžko rozhodnout, která byla horší. Všichni tam stáli na nábřeží téměř bez ničeho, s rukama v kapsách, opět jako běženci v cizí zemi. Utíkali před Němci přes Polsko, Balkán, Francii a kanál La Manche. Tady se museli zastavit, další cesta vedla jedině přes Atlantik, museli bojovat. Čtveřice kamarádů byla ubytována v hotelu v Blackpoolu. Tady se jejich cesty rozešly. František byl odtud odeslán do stíhací školy. Zde létal na cvičných strojích Miles Magister a Master a po krátkém přeškolení na Hurricany byl na přání zařazen do 303. polské stíhací perutě. Tam si všichni oblíbili a vážili si ho. Vždyť také mohl působit v některé československé nebo britské peruti. Ale on nechtěl. Nosil uniformu s polskou nášivkou, mluvil plynule polsky, znal polské zvyky a přijal je za své. S Poláky bojoval od začátku války a rozuměl si s nimi.

303. stíhací polská peruť

303. peruť byla výjimečná už při svém zrodu. Byli v ní letci, i když jich nebylo mnoho, kteří měli sestřely už v Polsku. Řada z pilotů prošla francouzskou kampaní, měla bojové a velitelské zkušenosti. V peruti tedy byli stíhači, jenž prošli bojovým křestem obou kampaní – a to v britském letectvu nemělo obdoby. Navíc je ovšem zavazoval název peruti – nesla Kościpszkovo jméno a Kościuszkova eskadra měla v polském letectvu významnou tradici.: její historie sahal do roku 1919 a sloužili v ní vždy jen vynikající letci. Všichni piloti v ní zařazení doufali, že budou v tradici pokračovat a vrátí němcům porážku. Čekali a brousili si zuby na „Adolfky“, kteří se každodenně objevovali nad Anglií. Všichni byli netrpěliví a napjatí.

První vítězství 303. stíhací perutě

Prvního září asi ve čtvrt na dvanáct dostaly dva roje 303. polské stíhací perutě rozkaz ke startu. Šest pilotů pod vedením Kelleta odstartovalo. Ostatní, mezi nimi i František, čekali celí netrpěliví na zemi. Asi za tři čtvrtě hodiny se ozval zvuk motorů a všichni vyběhli ven. Nejdříve se objevil Kelletův Hurricane, který nalétával přemet. Sestřel! Přemetem se oznamovalo vítězství. Za ním ho následovali Szaposznikov a Karubin – a oba vykroužili rovněž po přemetu. Pak se přihnal Ferić se seržantem Wünschem a letiště neutuchalo bouří nadšení, neboť i oni předvedli svůj „victory roll“. Pět pilotů přistálo, kde je však šestý? Minuty ubíhají a nikdo neví kde je… Že by se za první vítězství zaplatilo první ztrátou? Neklid na letišti rostl, ale vtom se ozval hluk motoru! „Tamhle je!“ vykřikl kdosi. A za chvíli se opravdu objevil a také on zalétl chvatný přemet na znamení svého vítězství. Šest letců poprvé vzlétlo do velké bitvy, která hořela nad Anglií, a všech šest si hned na poprvé přineslo snítku vavřínu! Šest sestřelů hned na poprvé! Všichni hned vítězům blahopřáli a poslouchali jejich vyprávění a potlačovali svou netrpělivost, až se sami zúčastní leteckých bojů a budou dělat peruti skóre. A František dlouho nečekal, jen do druhého dne.

17 setřelů za 29 dnů

Svého prvního sestřelu dosáhl v podvečer 2. září 1940. Tehdy spolu s ostatními letci z „třistatrojky“ napadli formaci asi 10 Bf 109E a svedli s nimi tvrdý boj. František si připsal svůj první setřel – sestřelil jednu „stodevítku“. Po další dny se jeho skóre nadále rozrůstalo (3.9. Bf 109, 5.9. Ju 88 a Bf 109) a již 6. září se stal esem – sestřelil pátý fašistický letoun, když v v boji proti drtivé přesile Meserschmittů Bf 109E jednoho z nich dostal, ačkoli jeho letoun byl značně poškozen a musel nouzově přistát. František létal u „třistatrojky“ od jejího vzniku a jeho šest dní bylo skvělých: bylo v nich pět sestřelů. 1. září ho znali jen jeho kamarádi a dnes už patří mezi nejlepší stíhačům. Po 6. září se jeho skóre tři dny nerozrůstalo, až další den si připsal dva sestřely – jednu stodevítku a He 111. Při tomto letu jeho Hurrican byl také poškozen a musel nouzově přistát nedaleko Brightonu. Toho dne (devátého) ztratili hitlerovci padesátdva stroje, což mělo za následek poměrně klid v úterý 10. září. Byl to však klid před bouří, neboť následující den – 11. září chystala Luftwaffe velké nálety. Byla to tzv „horká středa“. Byl to největší den 303. perutě. Když skončil, měla na svém kontě o 13 vítězství více. Během tohoto dne byla 303. peruť vyslána k útoku na bombardovací svaz složený z 60 bombardérů, Heinkelů a Dornierů, s nimiž letěl silný doprovod, složený zhruba z 40 Bf 110 a 50 Bf 109. Velitel Forbes se rozhodl zaútočit přímo na bombardéry, vznést mezi ně zmatek, oddělit je od stíhací podpory a vyvolat úžas nad tím, že je doprovod nebrání, otřást jejich jistotou. Nikdo se nerozmýšlel a všichni šli do boje. Tato taktika se osvědčila a po prvních ztrátách, kdy se kolem bombardérů jen tak proháněly Hurricany a stíhací ochrana nereagovala. Osádky bombardérů nazdařbůh vyprázdnily pumovnice a spěchaly domů. Už nebylo svazu, byly to jen prchající bombardéry. A Hurricany kosily. Když peruť přistála a sečetla svá vítězství, dva piloti měli po jednom sestřelu, šest po dvou a jeden dokonce tři, a to byl Josef František, který sestřelil dvě „stodevítky“ a jednu „stojedenáctku“. Tím dosáhl v Bitvě o Británii deseti vítězství. Stal se esem mezi esy v 303. peruti. Za tato vítězství peruť zaplatila také dvěmi životy – při útoku byl do hlavy zasažen poručík Cebryński a byl na místě mrtev. Druhým mrtvým byl seržant Wojtowicz, jenž byl napaden devíti Bf 109 a třebaže se bránil jak lev – dva sestřelil – byl sestřelen. Dalšího setřelu dosáhl František o čtyři dny později, když při hlídkovém letu setřelil jeden Messerschmitt Bf 109. 26.9. si připsal hned dva další setřelené fašisty, bombardovací He-111. Velmi kuriózního sestřelu dosáhl 27. září. Nejprve „sundal“ zásahy do motorů He 111, na čem by nebylo nic zvláštního, ale poté svedl souboj s doprovodnou „stodesítkou“ pilotovanou Ulrichem Freiherrem, kterému došlo během souboje střelivo, bez toho, aby zasáhl Františkův letoun. František se mu poté přilepil k zádi, proto pilot Bf 110 vytáhl podvozek a šel na přistání na některé britské letiště, jako výraz porážky. František mu stále letěl za ocasem, nyní tak, že nebyl vidět. Když se blížil k přistávací dráze, tak najednou prudce přidal plyn a chystal uletět. Nevšiml si však, že František za ním stále letí, a tak náš hrdina vypálil krátkou přesnou dávku a fašista se zřítil k zemi. Poslední úspěchy si na své konto připsal 30. září 1940, kdy sestřelil jednu „stodevítku“ jistě a jednu pravděpodobně. Těmito úspěchy uzavřel své střelecké skóre, které čítalo 17 jistých a jeden pravděpodobný setřel. Za osm dní při hlídkovém letu tragicky zemřel … Do konce války zůstal se svými úspěchy jedním z nejlepších stíhačů, jediný kdo ho překonal byl por. Eric S. Lock.

Podrobněji o smrti Josefa Františka

Františkova tragická smrt při letecké nehodě je nepochopitelná. I přes jeho vynikající letecké umění odešel na onen svět při hlídkovém letu bez zapříčinění nepřítele. Stalo se to 8 října 1940 dopoledne, kdy 303. peruť vzlétla k rutinnímu hlídkovému letu. Při návratu k letišti se znenadání František odpoutal z formace a zamířil na východ. Dodnes není jasné, proč se tak stalo a proč havaroval. Podle některých zdrojů se chystal na nouzové přisání a poté se z nejasných důvodů otočil na záda a narazil do země. Podle jiných se vydal nad Londýn, aby nad domem své dívky předvedl akrobatické vystoupení. Každopádně na jeho letounu nebyly žádné průstřely a ani on nebyl zraněn palbou. Ten den asi nebyl František v nejlepší kondici, jeho reflexy byly oslabené, byl předchozími boji vyčerpaný a tím zaplatil svým životem … Po kolizi se zemí byl vymrštěn z letounu a při pádu si zlomil vaz. Za své úspěchy byl oceněn třikrát oceněn polským Krzyzem Walecznym, jednou československým válečným křížem a dvakrát britskou Distinguished Flying Medal, čímž se stal prvním cizincem ve službách RAF, jenž toto ocenění získal. Těchto ocenění si mnoho neužil, protože československý válečný kříž a druhou britskou Distinguished Flying Medal získal až po smrti. V roce 1941 byl povýšen na poručíka polského letectva o pět let později na nadporučíka československého letectva a v roce 1990 se stal in memorian plukovníkem československého letectva. Byl pohřben 10. října 1940 na hřbitově polského letectva v Northwoodu. Zůstal s Poláky navždy. Čest jeho památce!

Taktika boje Josefa Františka

František byl jednoznačně nejlepším pilotem 303. perutě, avšak často byl kritizován za své úlety, až mu hrozilo přeložení od jednotky. Při bojových letech se často vzdaloval od letky a bojoval na vlastní pěst. Velitel 303. peruti ho za to často kritizoval. František vždy slíbil, že se to nebude opakovat. Tuto dohodu vždy dodržel maximálně dva dny a poté se opět do akcí na vlastní pěst. Toužil po největším počtu sestřelených německých letadel, a tak se hnal za každým letadlem, aby se mu jeho konto rozrůstalo. Velitel mu opět pohrozil, tentokrát však vážněji, že ho nechá přeložit k bombardovacímu letectvu, kde bude mít dostatek příležitostí k letům nad nepřátelské území bez stíhací ochrany. Na Františkovy se však stále častěji začala projevovat únava, a tak se velitel rozhodl mu dát čtrnáctidenní dovolenou na zotavení. Měl na ní odjet se svou přítelkyní již za tři dny. František se jí však nikdy nedočkal, neboť druhý den ráno zemřel…

Sestřely

Datum Čas Hurrican č. Místo Nárok Identifikace protivníka
2.9.1940 17:50 P3975/RF-U 5 km V od Doveru 1 Bf 109* pravděpodobně od I./JG 3
3.9.1940 15:40 P3975/RF-U Kanál u Doveru 1 Bf 109 Bf 109E-1 (6290) od 9./JG 51, neznámého pilota vylovili z vody Němci
5.9.1940 15:05 R4175/RF-R ústí Temže 1 Ju 88 ???
5.9.1940 15:10 R4175/RF-R ústí Temže 1 Bf 109 ???
6.9.1940 9:00 R4175/RF-R Sevenoaks 1 Bf 109 Bf 109E-4 (1138) od 3./JG 52 havaroval u Sevenoaks, npor. H. Waller vyskočil padákem a byl zajat
9.9.1940 18:00 P3975/RF-U Horsham 1 Bf 109 Bf 109E-4 (1617) od 7./JG 27 havaroval u Rudgwicku, čet. Karl Born zahynul
9.9.1940 18:05 P3975/RF-U Beachy Head 1 He 111 He 111H-2 (5548, A1+DS) od II:/KG 53 havaroval na francouzském pobřeží, z pěti členů osádky jeden zabit, dva zraněni
11.9.1940 16:00 V7289/RF-S Horsham 2 Bf 109 pravděpodobně od JG 51
11.9.1940 16:05 V7289/RF-S Horsham 1 He 111 pravděpodobně od KG 1
15.9.1940 12:00 P3089/RF-P Hastings 1 Bf 110 ???
18.9.1940 13:15 V7465/RF-V West Malling 1 Bf 109 ???
26.9.1940 16:30 V7289/RF-S Portsmouth 1 He 111 pravděpodobně od I./KG 55
26.9.1940 16:35 R4175/RF-R JV od Portsmouthu 1 He 111 pravděpodobně od I./KG 55
27.9.1940 9:20 R4175/RF-R Horsham 1 He 111 pravděpodobně od KG 55
27.9.1940 9:25 R4175/RF-R Gatwick 1 Bf 110 Bf 110D-0 (3147, L1+BL) od 15./LG 1 havaroval u Gatwicku, npor. Ulrich Frhr. von Grafenreuth (staffelkapitän) a rt. Otto Reinhold uhořeli
30.9.1940 16:50 L2099/RF-O Brooklands 1 Bf 109 Bf 109E-1 (3895) od 6./JG 27 havaroval poblíž Haslemere, por. Herbert Schmidt vyskočil padákem a byl zajat
30.9.1940 16:55 L2099/RF-O Brooklands 1 Bf 109 pravděpodobný setřel
  • Nárokován mylně jako He 113

Vyhledávání

Info o článku

Autor: Pavel Soukup
Zveřejněno: 16.9.2003
Poslední úprava: 21.2.2009

Kapitoly

Obrázky


Nahoru | Úvodní strana | Kontakt | Mapa webu | Autoři | RSS
Československé letectví - web o historii letectví u nás [2010-2012]